Londýn oprášil muzikálovou klasiku a zvedl lidi ze židlí. Na scéně je znovu Kabaret, nestoudný ohňostroj vášní a ďábelské manipulace.
Cabaret, Will Young, Michelle Ryan a companyThe Savoy Theatre London
Úspěch Kabaretu zaskočil při své premiéře v roce 1966 i své tvůrce, tandem Kander – Ebb, kteří muzikálovému světu dali ještě Chicago, Zorbu nebo hit New York, New York. Kromě cen Tony a Grammy posbírali za pozdější filmovou verzi také Oscary a jejich Kabaret dodnes figuruje ve dvacítce nejnavštěvovanějších muzikálů na Broadwayi všech dob (od roku 1966 celkem 3.803 představení).
Příběh se odehrává v německém Berlíně 30. let minulého století a líčí divoké zážitky bisexuálního spisovatele Clifforda Bradshawa, především jeho románek s kabaretní zpěvačkou Sally Bowles. Kabaret Kit Kat je pak místem, kde se odrývají nejspodnější proudy perverzí doby – ať už tělesné nebo filosofické v podobě nástupu fašismu.
Idol v roli šílence
Nejnovější zpracování stále aktuálního tématu je bez debat mimořádné. Stojí na šťavnatých choreografiích, nepřekonatelné hudbě, kterou hraje živý orchestr a pak na výkonu někdejšího vítěze britské pěvecké soutěže Pop Idol, Willa Younga, který exceluje v roli kabaretiéra Emceeho. Young postavě vtiskl panoptikální grotesknost i lačnou chlípnost, kterou očividně šokuje nejednu svou fanynku v publiku. Zvlášť odporný je v poživačné písni „Money“, kde obklopený polonahými tanečníky hltá bankovky s uslintaným šklebem, že „prachy hýbou světem“. V protipólu pak jako uhlazený nacistický trubadúr zpívá hymnický song „Tomorrow Belongs to Me“, během něhož se promění v cholerického vůdce s knírkem, který svírá v dlaních provázky od lidských loutek.
Prostopášný tanec a nudná herečka
Incenaci vedle Younga dominuje choreografie venezuelského tvůrce Javiera de Fruta, kterého britští divadelníci právě za Kabaret ocenili cenou Olivier. Tanečníci i tanečnice hýří dekadentností, létají vzduchem, plíží se smyslně po forbíně a zkoumají dychtivost obecenstva. Erotický náboj je přitom živočišný, ale nikoliv vulgární, tělesná vášeň je tu zcela konkrétní, ale ne popisná. Málo platné, choreografovi zásadně pomáhá kvalita souboru – všichni členové jsou výrazné typy a vedle tance špičkově ovládají akrobacii, zpěv i herectví ve druhém plánu.
To se, bohužel, nedá říct, o představitelce hlavní role – zpěvačky Sally Bowles. Ano, všichni si pamatujeme dechberoucí Lizu Minnelli, která za filmovou verzi získala Oscara. Viděl a slyšel jsem ji, mimochodem, zpívat písně z Kabaretu před dvěma lety živě v New Yorku a je pořád jedinečná. Londýn do této úlohy obsadil místní hvězdu televizních seriálů Michelle Ryan, což se ukázalo jako omyl. Pohledná herečka part nezvládá ani pěvecky, ani herecky, není dramatická, natož svůdná. Song „Maybe This Time“ ploše odzpívá, jako by šlo o nápěv bez obsahu, naděje, „že tentokrát to vyjde“ se její Sally nedočká. Ničím nepřesvědčí, že outsider berlínského lokálu ve skrytu duše hledá, touží, sní. Koneckonců, v hodnocení jejího výkonu se vzácně potkalo hlediště s kritiky – Michelle Ryan sklízí na děkovačce jen vlažné ovace a místní tisk její sex appeal přirovnal k marmeládě.
Úspěch na vlastní triko
Nicméně, nejnovější revival Kabaretu je v londýnském West Endu představením, které se vymyká průměru. Není lehkomyslnou šou plnou cingrlátek, její mrazivé finále, které by byl zločin teď prozradit, obecenstvo přiková do sedadel, aby z nich vzápětí s jásotem a uznáním vyskočilo při závěrečném potlesku.
Režisér Rufus Norris provokativní dílo inscenoval už podruhé a to v soukromé produkci Billa Kenwrighta. Bez státních dotací, aby mohli „naplnit svá poslání“, tak vyprodávají sál s tisícovkou míst až do poloviny ledna 2013.
