Čerstvý vítr Quasimodo

Přiznávám na rovinu, že jsem na tuhle premiéru jít původně nechtěl. Ne proto, že by mě hudba pánů z Nightwork nezajímala, naopak, ale zklamání z muzikálových projektů posledních let mi v hlavě našeptávalo, abych raději zůstal doma. Vím, kolik práce za okamžikem, než se zvedne opona, stojí, a o to víc pak v rozpacích obvykle mizím hned po první děkovačce, aby se mě, proboha, nikdo neptal, co si o díle myslím. Z úcty ke kolegům se vyhýbám jakýmkoli veřejným soudům. Tentokrát je dobře, že jsem vnitřní hlas neposlechl a do divadla Hybernia nakonec dorazil. Quasimodo je jeden z nejlepších počinů, který u nás vznikl.

Tomáš Trapl v životní roli hrbáče Quasimoda.Musical Production

Na začátku tohoto romantického muzikálu stojí odvaha dělat věci jinak, což projektu vtisklo nesmírnou energii. Příběh z dob, kdy se pro lásku umíralo, je vyprávěn odlišně, než jak je tuzemský divák zvyklý, nejde o recyklovanou podívanou s hvězdami, které si na forbíně odzpívají árii jako v playbackové estrádě.

Quasimodo inscenačně přináší do českých muzikálů čerstvý vítr – umělci tu létají vzduchem, hrají, zpívají a tančí, komunikují s diváky a vytvářejí tak chvílemi pocit happeningu, radosti z divadla. Jiskra mezi ansámblem a publikem přeskočí hlavně ve chvíli, kdy se na jevišti objeví Špindíra, výstřední cikánský baron a komická postava, jejíž představitel Jan Cina je bezesporu největší všestranný talent desetiletí. Na scéně se poťouchle pohybuje s vyoseným tělem jako Prince a extravagantně popichuje spoluhráče i obecenstvo stylem pop idolu Miky. Sledovat, jak ostrým hlasem, živelným tancem a hereckými akcemi ovládne jeviště, je opravdu zážitek.

Premiérové obsazení nabídlo i řadu dalších mimořádných výkonů a potvrdilo, že projekt neslouží k prezentaci jedné, dvou hvězd, ale celému souboru a tvůrcům. Koneckonců, producentka Ema Krahulíková měla při výběru spolupracovníků, kromě odvahy, také šťastnou ruku: režisér Martin Kukučka byl tou nejlepší volbou. Z alternativních scén přinesl do mainstreamu neokoukané prvky „nového cirkusu“ La Putyky, interprety donutil v muzikálu hrát, ne jen přednášet písně a neosobní prostor divadla Hybernia dokázal společně se scénografickým Studiem Artcore oživit v magickou katedrálu i obhroublé předměstí, kde si hrbáč prozpěvuje s publikem „bim-bam“.

Tomáš Trapl se rolí Quasimoda konečně dočkal správné příležitosti, budí odpor i soucit, jde z něho strach, a přesto pro jeho duši plnou nenaplněné lásky máme pochopení. Skvělá je také představitelka Esmeraldy, všestranná Markéta Procházková, jejíž krása a vášeň popletla hlavu pěti mužům. Ke špičce českého muzikálu se výkonem na páteční premiéře vyhoupla i Radka Fišarová, jejíž rozervaná matka Gudula uvěřitelně dojímá až dámy v předních řadách posmrkávaly.

Kromě režie a uměleckých výkonů představení Quasimodo povyšují do horních pater i hudba a choreografie. Petr Kaláb, Jan Maxián a Jakub Prachař zkomponovali melodie, které obstojí v komerčním žánru a přestože tu není hit typu „Teď královnou jsem já“ nebo „Jsi můj pán“, skladby se během večera vryjí pod kůži. Fanoušci Nightwork se dočkají rytmických čísel s romskou atmosférou, ctitelé klasického muzikálu pak jímavých duetů i dramatických árií. Písně Petra Kolečka nestojí na jednoduchých textových říkánkách, ale na složitějších sděleních, což vnímání na první poslech komplikuje, nicméně vyvolává potřebu songy slyšet znovu. Po pravdě řečeno, sousloví "hrbáč, co na mě slintá", ostatní pražské muzikály asi jen těžko nabídnou... . Srozumitelnost, bohužel, na premiéře zvlášť ve vícehlasech, problematizoval zvukový mix, což by se u repríz mělo usadit. Aranžérsky i melodickými postupy se inscenace vymyká českému průměru a hudebním jazykem posouvá žánr vpřed.

Klenotem Quasimoda je choreografie. Tak současný pohyb nenabízí žádná z pražských muzikálových produkcí, tanec je v Quasimodovi na mezinárodní úrovni. Nejde jenom o dechberoucí akrobaty Dea Men, mluvím i o company a personifikovaném dobru a zlu v podobě tanečnického tria, které děj pohybem dokresluje s erotickým, andělským i mrazivým nábojem. Tanečnice Jana Burkiewiczová Quasimodem dospěla do výrazné choreografické osobnosti, jež týmu tvůrců dominuje.

Ohlasy na večírku po premiéře byly veskrze nadšené, kdekdo se nechal slyšet jak do stojatých vod českého muzikálu vtrhla povodeň. Nová generace tvůrců rozhodně domácí „Broadwayi“ prospěla a stagnující žánr zbavuje pavučin.

Cesta k plnému hledišti bude ale složitá – tradiční obecenstvo pražských muzikálů je až na výjimky typu Johanka z Archu, Adéla ještě nevečeřela nebo Jack Rozparovač přece jen zvyklé na klasičtější zpracování důvěrně známých příběhů. Román Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži sice splňuje předpoklad známé předlohy, ale vše ostatní zůstává více méně neznámou. Na druhou stranu nejistota autobusových zájezdů "za kulturou" může znamenat příležitost oslovit jiné diváky. Představení tak může k dlouhému uvádění pomoci jedině šeptanda, což je nejlevnější a současně nejúčinnější marketing v šoubyznysu.

A proto šeptám nahlas – běžte na Quasimoda, je to skvělé, osvěžující představení, které vrací řemeslo muzikálu zpátky k divadlu.