Pražský koncert George Michaela předčil očekávání v dobrém i špatném slova smyslu. Kdo přišel na hitparádové pecky, mohl být zklamán, protože se jich nedočkal. A nadšení naopak mohli být fanoušci kultivovaného popu, kterého zpěvák ve Státní opeře nabídl vrchovatě.
George Michael ve Státní opeře Prahahermina.cz pro blog JS
George vyráží na světové turné po 5 letech v celkem slušné kondici. Po alkoholových eskapádách proložených marihuanou a sexuálními úlety tu na veřejných toaletách, tu v londýnském Hyde Parku, je vlastně úspěch, že se na jeviště vůbec vrátil. Zpívá stále skvěle, přestože se mu tóny ve vyšších polohách už nerozeznějí tak, jako kdysi. Hlasu zůstala nezaměnitelná barva, soulové frázování a muzikálnost, která vyniká jak v baladách, tak ve svižnější poloze. Neztratil ani charisma, díky němuž překlenul dlouhou tvůrčí pauzu a už na startu nové koncertní šňůry můžou pokladní v kase vyvěsit nápis „vyprodáno“.
O 40 minut zpožděný začátek podívané „Symphonica“ otevřela balada Trough z alba Patience a niterným tempem předznamenala průběh dalších dvou hodin, během nichž George zazpíval 25 skladeb. Většina z nich pocházela z komerčně neúspěšné, ale kritikou ceněné kolekce cover verzí „Songs from The Last Century“, kde zpěvák vystřihl poctu svým hudebním idolům – skupině Police (Roxane), Nině Simone (My Baby Just Cares For Me) nebo Billie Holliday (You’ve Changed). Původních hitů George Michaela zaznělo pramálo, dostalo se jen na Kissing A Fool, Praying For Time a A Different Corner. Největších šlágrů – pop gospelového Freedom nebo osmdesátkové vypalovačky z dob Wham I’m Your Man se usínající publikum dočkalo až v podobě přídavků, zato v neobvyklé unplugged verzi, která sál konečně zvedla ze židlí.
V ten moment se atmosféra blížila představám, s jakými fanda George Michaela na koncert přicházel - očekávání rytmického funky popu ale zastínily dušezpytné ponory, kterými se zpěvák vyzpívával z osobních traumat. Turné jako terapie byla možná dobře míněná rada psychoanalytika, výsledek je ale rozpačitý. Natěšené publikum svírá balvan umělcových potíží s alkoholem, kvůli kterým nakonec jeho životní partner Kenny práskl za dlouholetým vztahem dveřmi. Jímavá balada Where I Hope You Are proto s osobním věnováním Kennymu patřila k emotivně nejsilnějším okamžikům. Těch slabších ale bylo víc a nespasila je ani velkolepá projekce lehkých žen na předměstí, vzpomínka na Amy Winehouse nebo ornamentální vizualizace jednotlivých skladeb. Problémem večera nebyl interpret ani orchestr, ale hudební dramaturgie. Po třech, čtyřech písních si člověk v duchu říkal: „tak teď už přijde rychlá věc“, zatímco repertoár klesl do ještě molovější tóniny.
Ušlechtilá nuda by asi bylo příliš silné slovo, neboť koncert patřil k tomu nadprůměrnému, co současný pop živě nabízí, přesto jsem z Opery neodcházel nabitý energií jako ze show Tiny Turner, Lionela Richie, Michaela Bublé, Seala nebo Diany Ross. V jednotlivostech koncert fungoval spolehlivě: Český národní orchestr, hostující hudebníci, aranžér Phil Ramone i sbor podali špičkové výkony, světelné efekty oslňovaly, zvukový design byl excelentní a sám George Michael stojí za vidění, navíc během sebeironických komentářů působí sympaticky.
Celek ovšem zanechává sterilní, melancholický pocit nenaplnění a neúplný prožitek. Možná právě takové je momentální rozpoložení George Michaela, a pokud mu turné pomůže získat zase jiskru, můžeme se těšit na jeho příští show.
