V showbusinessu platí dávné pravidlo: jste jen tak dobří, jak dobrý je váš poslední hit. Glenn Close teď v Londýně dokazuje, že šlágr můžete mít i na prahu sedmdesátky. Její výkon v muzikálu Sunset Boulevard je prostě excelentní.
Sunset Boulevard zhudebnil Sir Andrew Lloyd Webber podle klasické filmové předlohy Billyho Wildera. Jde o příběh Normy Desmond, uvadající hollywoodské hvězdy němého filmu, která neztratila touhu vrátit se do světel ramp. Obývá bizarní vilu na slavném Sunset Boulevard a den co den sní o velkém návratu na stříbrné plátno. Její blazeovaný komorník Max ji bez přestání uctívá coby největší hvězdu všech dob a tuto podivnou říši fantasie přeplněné marným očekáváním naruší až příchod mladého scénáristy Joa Gillise, který nedaleko píchne kolo u auta. Norma se k němu upne jako k naději na vzestup kariéry a spustí vodopád vášně, výčitek, něžností i sobeckého zastrašování, což nakonec vede k tragickému konci všech zúčastněných.
Londýnská inscenace je revivalem muzikálu z roku 1993, který navzdory miliónové návštěvnosti přivedl na buben nejednoho producenta Broadwaye. Důvodem dluhů ve výši 20 miliónů dolarů byla především nákladná dekorace, které se letos tvůrci vyhnuli a nabídli tzv. „semi-stage“ produkci, bez velkolepé výpravy. Popravdě řečeno, kvalitě představení to vůbec neuškodilo.
Glenn Close vstupuje na scénu se zašustěním extravagantního pláště, s grácií velké hvězdy, což diváci okamžitě ocenili potleskem. Její Norma Desmond je do detailů propracovaný charakter filmové divy. Panovačná, excentrická, zranitelná, doufající a především posedlá sama sebou. Film pro ni znamená život, všechno ostatní je jen prostředek k získání role nebo důsledek její slávy. Je závratně bohatá stejně jako vyprahlá touhou po návratu. Postava Normy ale není schematicky černobílá: vypovídá o naprostém oddání se řemeslu, o vášni, díky níž film ožívá a přináší divákům nezapomenutelný zážitek. Nejpatrnější je to ve scéně, kdy se Norma na okamžik ocitne zpátky ve filmovém ateliéru a v šeru ji ozáří zlatý štych reflektoru. V ten moment, kdy s neskrývanou nadějí zpívá „As If We Never Said Goodbye“, prochází mrazení v každém těle dvouapůl tisícového publika.
Glenn Close vycizelovala roli do strhujícího oblouku, je vnímavá i přecitlivělá, obětavá i sobecká. Má překvapivě pružné tělo: tančí, vtipně předvádí grimasy postav z němých filmů, obletuje Joa s lehkostí motýla, který saje květ. Její zpěv je specifický a musíte si, zejména na její hlavový rejstřík, zvyknout. Nicméně, má tak silné fluidum a tak přesvědčivě hraje, že jí prominete pár intonačních zádrhelů, protože právě ty dodávají postavě na autentičnosti.
Scénáristu Joa, nástroj návratu Normy do kin, hraje Michael Xavier, jež před lety začínal jako mladík Sky v britské Mamma Mia! Úlohu prohnaného krasavce s průměrným scénáristickým talentem hraje a zpívá spolehlivě, byť jeho charisma nedosahuje intenzity Glenn Close. Ta s ním na jevišti zkušeně partneří a nechá jej vyniknout také v dramatických situacích, kdy ho sklíčená špehuje při začínajícím románku s ambiciózní sekretářkou.
Představení korunuje bravurní 48 členný orchestr londýnské národní opery a také jednoduchá scéna, kterou světelný design proměňuje v nablýskaný interiér hereččiny vily nebo v zaprášený ateliér studií Paramount.
Sunset Boulevard je vynikajícím mistrovským dílem už ve své film – noir podobě, na divadle ovšem skutečně dýchá zlatý věk Hollywoodu, kdy být hvězdou znamenalo úctu, bohatství a kumšt. Je to příběh o krutých zákonitostech showbusinessu, o zběsilé posedlosti slávou, která je stejně tak fascinující, jako zvrácená.
Viděno v úterý 12. dubna 2016.
Hudba: Andrew Lloyd Webber, scénář a texty písní: Don Black a Christopher Hampton, dirigent: Michael Reed,
režie: Lonny Price
