Výhodou New Yorku je, že vám každý den nabídne vrchovatý koktejl toho nejlepšího, co nabízí umělecký svět. Kumšt se tu člověka dotkne na každém kroku – od pouličních tanečníků a kapel, které čekají na své objevení vlivnými producenty, přes prvotřídní muzea napěchovaná exponáty z celé planety, až po broadwayské muzikály, činohry s hollywoodskými hvězdami a kluby těch nejosobitějších jazzmanů. Není to nic pro váhavého střelce, chce se jen brzy rozhodnout kam zajít, protože poptávka po lupenech je enormní.
Moje volba padla na koncert královny soulu Arethy Franklin, sedmašedesátileté legendy černošské hudby. Árý, jak ji familiérně nazývá publikum, nevystupuje často, o to delší se proto před Radio City Music Hall stály fronty. Honosný sál pro 6000 lidí vyprodala dvakrát. Zpívat právě v Radio City je měřítkem zájmu příznivců, podobně jako v Česku Lucerna. Art deco interiéru vévodí žlutooranžová nařasená opona, která na přání majitelů, rodiny Rockefellerů, připomíná východ slunce.
O tom, že půjde o výjimečný zážitek, nikdo nepochyboval, osobně jsem však byl přikován k zemi. Koncert začal tradiční instrumentální předehrou a v momentě, kdy se dechové nástroje vzepjaly k nejvyšším tónům, a sbor gradoval melodii, opona vyletěla vzhůru a odhalila královnu soulu nasvícenou kuželem světla přímo ve středu jeviště. Sál stál na nohou a okamžitě s hvězdou zpíval její hit Respekt. Začátek jak z filmu. Aretha, oblečená v černých šatech z atlasu, mírně distonovala, což mi připomnělo její vystoupení při inauguraci Baracka Obamy, kdy sympaticky přiznala, že je pořád velká trémistka. Během druhé skladby se ale dostala do formy, která během 90 minutového koncertu prudce stoupala.
Zazpívala kdekterý svůj hit – Ain't Nothing Like The Real Thing, Say A Little Pray For You, Day Dreaming anebo Think, při němž se na projekcích objevily záběry z filmu Blues Brothers, v němž si zahrála na počátku 80 let. Po 10 minutovém orchestrálním intermezzu se vrátila na scénu, nikoliv v jiných šatech, jak by divák čekal, ale s novými, slavnostnějšími šperky. Tak jako jiné divy střídají kostýmy, Aretha během show mění drahokamy, koneckonců, jak se na správnou královnu sluší a patří.
Druhou část koncertu otevřela vtipnou historkou, jak ráno volala kamarádkám v New Yorku, a jedna, co přišla na Manhattan po mostě z Brooklynu, jí poradila následující písničku. „Ona ji zpívala pro Billa Clintona, já ji věnuji prvnímu černému prezidentovi, Baracku Obamovi“, pronesla Aretha s podkresem smyčců. Narážka na Barbru Streisand vyšla, hlediště zašumělo a tleskalo hned při prvních tónech skladby As We Never Say Goodbye, slavné árie z muzikálu A. L. Webbera The Sunset Boulevard. Aretha píseň interpretovala dramaticky a s častou vokální improvizací, při které diváci už během druhé sloky aplaudovali ve stoje. Byl to neopakovatelný zážitek.
Koncert nabral obrátek, zpěvačka, která se pohybovala s dost velkými obtížemi jak kvůli rozložité postavě, tak díky objemné róbě, usedla ke klavíru a během preludování uvedla píseň Simona s Garfunkelem Most přes rozbouřené řeky. Notoricky známý hit převedla do aranžmá kostelního spirituálu s takovou emotivností a intenzitou energie, že sebe dostala do transu a publikum do varu. Pětičlenný sbor jí sekundoval i v dalších gospelových skladbách, to už každý v sále tančil, Afroameričané vztahovali ruce k nebi a my ostatní byli jak u vytržení.
Show, která se obešla bez vizuálních efektů a tanečníků, uzavřela poselstvím, aby každý věřil v sebe a miloval své blízké. Pro Evropana banální vzkaz, pro Američana důvod, proč Arethu vynést do nebes. A v ten moment bych se k nim klidně přidal.